Janov podzimní soustředění 2000

Přečtěte si reportáž od Ivy Kouřilové a podívejte se na černobílé fotky z ručně vyrobeného fotoaparátu.

Takže všechno to začalo ráno raníčko v Blansku když sem i s oteckem nasedla do vlaku směr tuším Pardubice. Tam mě pak opustil, protože jel do Prahy a já osiřela. Vlakem přes celou republiku s tunou přesedání sem jela poprvé v životě, a tak sem z toho měla celkem strach, ale pak mě aspoň o to víc stouplo sebevědomí, že su tak šikovná že sem to zvládla. A navíc sme se v Železné Rudě, nebo jak se to tam menovalo, potkali s Petrem Šimkem, takže pak už to bylo v pohodě. Jo a do chaty sme trefili hned napoprvně, a ne jak někdo (viz Martin).

A pak se tam postupně začali sjíždět další a další lidi, a protože nás už čekání na ně moc nebavilo, tak sme já, Dáša, Péťa, Petr a řidič Kája vyrazili prozkoumávat místní okolí. Dáša chtěla pořád zabloudit, ale nějak ji to nešlo, tak si aspoň vymáchala nohu v místním rašeliništi. Večer sme pak hráli různý seznamovací hry a v jedné sme stáli ve dvou zástupech se zavázanýma očima, na rukách dlouhej klacek, kterej sme měli dát skoro na zem. Jenže tahle hra byla pěkně nespravedlivá, protože ten náš klacek byl křivej a každej konec měl úplně jinak tlustej, takže sme to měli mnohem těžší. No a potom sme ještě hráli hru s obsazováním židlí, která byla super, ale pak už vůbec nikdo netušil, jak se třeba menuje jeho soused…

A další den už byla myslím nějaká přednáška a přednášel Kája Výbornej a jediný co si z ní pamatuju je, že pořád opakoval in a out. Já sem totiž zrovna malovala obrázky do jeho budoucích skript. A odpoledne sme hráli princezny a já s Péťou sme zkrachovali na třetím úseku, a Míra Hejna si tam rozbil nohu, takže ho pak pořád bolela a špatně se mu chodilo. Jinak byl Mirek jednou z hlavních opor našeho dream teamu - CIA. Pak tam byly ještě další tři skupiny, KGB, FBI a Stasi (doufám že se to tak píše), ale našich kvalit zdaleka nedosahovali:-) A ještě tenhle den probíhal výcvik nás - tajných agentů. Prolízali sme pavučinou, pokoušeli se - naše skupina bohužel neúspěšně - o vajíčkovou štafetu, rozdělávali sme poslepu oheň - to nám fakt šlo, a přenášeli sme vodu přes řeku plnou dravých krokodýlů. Taky nám Lenka řekla o hře, která nás měla provázet celým zbytkem soustředění. Menovalo se to „válka růží“. V podstatě po nás chtěla, aby sme se navzájem udávali a v důsledku toho i vraždili. Taky sme měli plnit různý úkoly a já s Petrou sme si pokaždý střihly, pro koho ten úkol budeme dělat, a skoro vždycky vyhráli Lancastři. Přitom sme obě chtěli plnit ty úkoly pro Yorky - Lenka proto že Yorkem byla a mě se to méno prostě víc líbilo. Pozdě, no.

Další den sme měli vyrábět bombu. A tak sme nakupovali tužky, salátový mísy, obchodovali se samopalama a celou dobu skvěle mžilo a všeobecně bylo venku hrozně příjemně. No, a až sme měli bomby, tak sme celej zbytek večera hráli trošku pozměněný člověče nezlobse. Ty nový pravidla byly dost dobrý, taky proto že mě to šlo a vyhrávala sem. Myslím, že tahle hra šla všeobecně nejlíp mně s Dášou. Akorát když u mne stal Miro, tak sem vždycky prohrála - třeba na to existuje nejakej fyzikální zákon… No, a ti co nehráli člověče většinou na pokoju číslo 3 předstírali, že sou to mafiáni a poctiví lidi. Další den sme bomby transportovali - do New Yorku, Tokia, vpodstatě všude, a při zakázkách s časovým limitem to Petr stihl do Pekingu asi za 40 sekund a bylo to ze šílenýho šutrovatýho dlouhýho kopca. Petr byl v tomhle směru absolutní blázen, protože normální člověk by se tam tak akorát zabil. Naštěstí v té hře vystupovali i spřátelení policajti, kteří chránili nebohé dopravce před piráty z ostatních družstev. Někdy teďka sme šli na výlet. Všichni se báli, že bude hrozně dlouhej, ale nebyl. Nejlepší na něm bylo, že sme třikrát narazili na houpačky (já se totiž hrozně ráda houpu), a taky sme byli u nějakýho chráněnýho rašelinišťa, kde na naučné tabulce psali, že když do té rašeliny spadne nějakej pyl, nebo semena, tak se to tam uchová klidně víc jak sto let, a že díky tomu zjistili, co tam rostlo v minulím století. Taky sme potkali krávu s teletem a Michal prohlásil, že ta kráva má hezký jehně… Další den sme vynalízali. Martin spolu s dalšíma lidma sestrojí ťukátko - ono se to tak nemenovalo, ale fakt to dělalo dobrej zvuk - no prostě když se tam před nějakejma diodama dělal stín, tak ono to zapisovalo, kolikrát člověk to světlo přerušil, takže sme si s tím mohli krásné spočítat prsty… Míra Hejna zase postavil auto, který umělo jezdit různejma rychlostma a když se mu předělala převodová gumička, tak i couvalo. Holky postavily vodotrysk, se kterým to tam úžasně vyplavily, pak někdo sestrojil barometr, Dáša chtěla vyrobit jezdící motorky a hlavně tam kluci v čele s Michalem postavili foťák, kterej FOTIL. No, a já sem sestrojila nefunkční televizu. Pak sme další den komunikovali s mimozemšťanama. Houšťek se pomátl, a pořád posílal nějaký šílenosti, kterejm vpodstatě nikdo z nás nerozuměl, ale on tvrdil, že v životě se bez toho člověk prostě nemůže obejít, a tak sme mu řekli, že ať si to teda posílá sám a šli sme hrát člověče. Pak nám domnělí mimozemšťané řekli, že si mysleli, že ty naše vzkazy určitě organizátoři cenzurovali, protože takovým kydům nerozuměli ani oni. Potom ovšem přiběhla do místnosti polomrtvá Lenka a říkala, že už nás nečeká víc jak den života a hned nato nás poslala spát. Na tu noc sme měli slíbený pozorování padacích hvězd, jenže bylo zamračený, tak sme aspoň viděli jadernej výbuch. No, a tak nás Lenka nahnala do atomovýho krytu, kde nám „hlas počítače“ říkal, že sme jedni z mála lidí co přežili, a že tam máme malou kapacitu bunkru, takže půlka z nás musí pryč, taky sme vymysleli zákony,…

Nakonec to dopadlo tak, že příští den sme se vydali zamordovat ufony. Na to sme ovšem potřebovali ochranej oděv, voltmetr, štípačky a lano. Z lana sme měli poslepu a bez dívání vyrobit čtverec 4 x 4 metry, z čehož se vyklubal úkol vpravdě nadlidský. My jsme ovšem poručili větru, dešti a získali sme bombu a divně popsanej papírek. Po jeho vyluštění sme se vydali naprogramovat nás počítač - naštěstí jim byl chápavaj Kája Honzl, kterýho stačilo aktivovat slovy Kája je hodný pomlčka on nám pomůže. A tak sme ho vzali na ramena a donesli si ho na základnu. Nakonec, už přesně nevím jak se to stalo, jsme se octli v říši stínů. No co, aspoň se z nás stali hrdinové. Ještě někdy mezi tímhle vším sme hráli dostihy a swang - na swangu se několika z nás podařilo decentně zabloudit, ale aspoň sme poznali pár místních lidí… No a poslední noc sme vůbec nespali, protože sme hráli mafiu a pak už se jelo dom.

Sepsala Iva Kouřilová © 2000

Na soustredeni FYKOSu na podzim 2000, ktere se konalo v Janove u Jablonce nad Nisou, ucastnici mimo jine provadeli fyzikalni experimenty. V techto experimentech dostali mnoho soucastek (od integrovanych obvodu prez cocky po hrebiky) ze kterych meli vyrobit co nejzajimavejsi (a take co nefunkcenejsi) uzitecny stroj. napadu se seslo mnoho. Mezi nejzajimavejsi patrili univezalni zapisovac, samohyb, blikac televize a take hlavne fotograficky pristroj. Protoze tento fotograficky pristroj je plne funkcni bylo s nim porizeno nekolik zaberu. nevyhodou tohote prstroje jiste bylo to ze fotografie byly negativni a take stranove prevracene, ale v jednoduchosti je sila. Fotografie byly nasledne nascanovany a pote digitalne upraveny. A zde je vysledek.

Jedna z prvnich fotografii. Na teto fotografii bylo kalibrovana doba expozice a take nutna vzdalenos k zaostreni. Co presne je na ni zobrazeno se jiz v archivech nedochovalo.

Dalsi z pokusnych fotogfafii. Zde je jiz patrna vyssi ostrost a prokresleni.

Prvni lidsky portret. Pri porizovani fotografie se subjekt nesmel po dobu 30sekund ani pohnout, aby nedoslo k rozostreni obrazu.