Report z TSAFu 2012
Letošní TSAF, jehož hlavním cílem byl CERN, by se dal jedním slovem shrnout jako vyčerpávající. Ne snad, že bychom nechodili spát nebo šli do CERNu pěšky. Ačkoli jsme k obému neměli zase tak daleko, tak byl vyčerpávající hlavně svým obsahem. Poučný i rozverný.
Již první den byly splněny veškeré společenské povinnosti v podobě společné návštěvy Dne otevřených dveří a následně seznámení se formou her. Už tento den jsme se ale připravovali na vrchol cesty, konkrétně přednáškou Martina Rybáře právě o CERNu.
S úplným počátkem pátku, dne druhého, jsme se vydali na naši cestu, první zastávkou byla automobilka Audi. Po pohledu na překrásnou vstupní halu nás nezklamal ani její interiér naplněný celou historií vozů Audi, od vozů, které na silnici zaniknou, po závodní speciály, které nikdo nepřehlédne. V samotných halách jsme poznali, že v efektivitě organizace práce máme ještě mnohé co zlepšovat.
Další zastávkou bylo technické a především automobilové muzeum v Sinsheimu. Nikdo z nás zřejmě ještě takové množství automobilů neviděl a každý si zde jistě našel své, ať už historické elegány nebo závodní vozy dneška. Nicméně muzeum není jen o vozech, velkou atrakcí byly i jediná dvě vyrobená nadzvuková letadla, především notoricky známý Concorde. Ačkoli je ale letadlo po technické stránce velmi zajímavé, i fyzikové, nebo možná právě oni, jsou hraví a tak po čase přece jen zvítězila skluzavka z jiného z letadel.
Při návštěvě, ten den mrazivého, Luzernu se poprvé ukázalo, jak krásná jsou Švýcarská města, nicméně naším cílem tohoto dne bylo další muzeum, opět technické, tentokrát ve zmiňovaném Luzernu. Asi jen málokomu z nás se podařilo ho projít celé. Nemluvě o prohlédnutí si všeho. Vzhledem k rozmanitosti si ale každý fanda techniky mohl najít to své. Intelektuálně pozorovatelskou činnost někteří proložili závody fyzického rázu, oxymoronicky řečeno, loďmi na souši, jsme poměřili síly veslováním. Naplněni technickými představami jsme svůj pohled upřeli na Luzern za jezerem a kopce za ním… To už se s námi ale opět rozjížděl autobus.
Další noc ve Francii a pro některé z nás neuváženě sladká snídaně předznamenala nadcházející výlet do čokoládovny. Před ní jsme ale ještě navštívili Bern, ve kterém na nás dýchla historie, přes kilometr dlouhá podloubí působila až mysticky. Toto překrásné město jsme ale opustili, abychom navštívili sýrárnu, kterou vystřídala zmíněná čokoládovna.
Tou dobou byli již všichni jistě nedočkaví na den poslední, návštěvu CERNu. Té předcházela ještě procházka po CERNu přilehlé Ženevě, jejím vrcholem se pro mnohé stala doslovně i přeneseně věž kostela, ze které byl na Ženevu dokonalý pohled, jen zdejší atrakce, vodotrysk, se tyčil do výšky našich, chtělo by se říct v tu chvíli vše vidoucích, očí.
Pak ve chvíli nejdůležitější se nám bohužel porouchal autobus, nicméně přitahování k cíli naší cesty jsme problém překonali, za což jsme byli odměněni bezprostředním výkladem o práci v CERNu, o úspěších, ale i jeho pádech. Poté, co jsme se ujistili v mínění každého rozumného fyzika, že černé díry v CERNu Zemi nepohltí, mohli jsme se vydat tam, kde už se „dělá věda“. Seznámili jsme se s komponenty urychlovače snad všemi smysly. Pak už byl na pořadu dne poslední stupínek na vrcholu, tím se stala návštěva detektoru Atlas. Po zhlédnutí filmu jsme měli řízení Atlasu na dosah ruky, ovšem nebýt skla, které nás oddělovalo od operační místnosti. Těm, kteří byli po tomto plni otázek, tedy všem, byla určena následná přednáška doc. Dolejšího z MFF UK.
A cestou domů? Všichni spali, aby toto vše mohli říct svému okolí…
Za organizátory FYKOSu
Aleš f(Aleš) Flandera